westernové ježdění - historie
2. 2. 2008
CO JE TO WESTERNOVÉ JEŽDĚNÍ
Asi nejblíže pravdě bude tvrzení, že je to životní styl a samozřejmě také jezdecký. Z jakýchsi nejasných důvodů obyvatelstvo naší malé středoevropské zemičky dosti silně lne k historii Divokého západu a s nadšením sleduje vše, co ji aspoň vzdáleně připomíná. V očích veřejnosti je westernové ježdění "to, když hodíte na koně sedlo a jedete na pár dní pod širák", případně "to, kde honí na koni krávy a chytají je do lasa", nebo „jízda na divokém koni či býku.“. V prvním případě se ale mluví o trampských stezkách, v dalších případech o dobytkářských pracích a nebo rodeu. Vše sice navozuje slávu zašlých časů dobytčích stezek a dobývání Západu, ale termín westernové ježdění zde není na místě. Tímto termínem se dnes v celém světě označuje sportovní odvětví, které se řídí přesně stanovenými pravidly; odvětví, v němž nejde jen o jezdecký styl, ale o celkově odlišný způsob práce s koněm. Jestliže anglické ježdění nachází do určité míry uspokojení v tom, že kůň se člověku podrobuje, pak u westernového ježdění je na první místo postaveno partnerství člověka a koně. Ve všech disciplínách (pochopitelně s výjimkou soutěží rychlostních) je hodnoceno uvolněné a harmonické předvedení dvojice, klid, nenásilnost pobídek, snaha koně vydat ze sebe vše nikoli proto, že musí, ale protože chce. Staří kovbojové by se asi divili, jak se moderní westernové ježdění vzdálilo tomu, co kdysi v sedle předváděli oni sami. Jistě, ideál koně reagujícího spíše na myšlenku než na pobídku zůstal nezměněn, nezměnil se ani klobouk, a také westernové uzdění a sedlo jsou stejné, ovšem zevnějšek jezdců je upravenější a oblečení a výstroj podléhají módním trendům. Pro účely westernového ježdění existují i speciální koně. Protože nároky na atletické schopnosti při westernu se dosti značně odlišují od nároků např. na koně parkurového, jsou v tomto sportovním odvětví koně teplokrevní a plnokrevní ve značné nevýhodě. Americká plemena Quarter horse, Paint horse a Appaloosa se v průběhu desetiletí ukázala být pro tento druh práce ideální. To ale neznamená, že majitel českého teplokrevníka, araba či haflinga si musí potěšení z westernového ježdění nechat ujít - právě naopak.
HISTORIE WESTERNOVÝCH SOUTĚŽÍ
Westernové ježdění má původ ve využití koně jako pomocníka při práci s dobytkem. Ve zlaté éře kovbojů, kdy byl kůň jejich hlavní pracovní nástroj a pomocník, se formovaly požadavky na ideálního honáckého či pracovního, zjednodušeně kovbojského koně. Musel být odolný a vytrvalý, aby zvládl celodenní práci pod sedlem. Jeho pohodlné chody zajišťovaly, aby na něm nebylo jeho jezdci zatěžko vydržet celý den. Nezbytností byla dobrá klidná povaha, ovladatelnost, ale také inteligence a samostatnost, když to situace vyžadovala. Musel se jistě pohybovat v terénu a nelekat se ani v nebezpečně vyhlížejících situacích. Vyžadována byla rovněž síla a dobrá stabilita, aby dokázal udržet krávu chycenou do lasa, které bylo připevněno k jeho sedlu. Musel být rychlý a umět okamžitě měnit směr. A jistě si umíte představit, jak si jezdec cenil koně, který ho při prudkém zastavení nevymrštil ze sedla, ale naopak podsadil zadní nohy pod sebe a lehce sklouzl, aby vzápětí dokázal vystartovat požadovaným směrem, byť by to znamenalo nacválat na opačnou stranu. Není divu, že se tyto vlastnosti koní začaly prověřovat v soutěžích. Všechny současné westernové disciplíny jsou od těchto požadavků na pracovního kovbojského koně odvozeny. Také úbor, ve kterém se ve westernových disciplínách soutěží, i výstroj koně přetrvaly: Jezdec má při soutěži mít na sobě dobře padnoucí, čistý westernový oděv, který tvoří westernový klobouk, boty, košile nebo blůza s dlouhým rukávem, v některých disciplínách mívají jezdci přes kalhoty navlečené i dlouhé kožené pracovní nebo show chaps (dle disciplíny). Pokud jezdec používá ostruhy, musí být tyto také "kovbojské", tzn. s volně se protáčejícími ozubenými kolečky. Koně jsou předváděni s westernovým sedlem. Uzdění rovněž odpovídá tradici - při práci se používala jednoduchá páková udidla. Proto jsou šestiletí a starší koně vedeni jednoručně na bit (pákovém uzdění), mladší koně bývají vedeni také obouručně buď na bosalu (uzdečka bez udidla), nebo na snaffle bit (kroužkové udidlo). A jaké že jsou dnešní westernové disciplíny? Některé kladou důraz na rychlost, jiné na přesnost chodů, další na obratnost a přiježděnost koně, některé však hodnotí samotnou stavbu těla koně. Královskou disciplínou, zařazenou i do Světových jezdeckých her, je tzv. Westernová drezura - reining, kterému se značně otevírá cesta k Olympijským hrám. Škála dalších westernových disciplín je široká, u nás se jezdí western pleasure, trail, western horsemanship, western riding, superhorse, freestyle reining, barrel race a pole bending. Práci s dobytkem bychom mohli vidět v soutěžích team penning, cutting nebo working cow horse. Nejezdeckou předváděcí disciplínou je showmanship at halter.
RODEO
S westernem úzce souvisí i rodeo, které má však svá pravidla. Klasické rodeo má celkem šest tradičních soutěží: Jízdu na osedlaném hřebci, jízdu bez sedla, jízdu na býku,zápas s býkem, lasování telat jednotlivcem a lasování družstev. Při jiných příležitostech probíhají soutěže v řízení zápřeží táhnoucích polní kuchyně, závod kolem barelů a ohýbání tyčí. Jízda v sedle nezkroceného hřebce, zlatý hřeb rodea, je velmi obtížná, ale není tak nebezpečná, jak vypadá a k nehodám dochází jen zřídka. Koně se sedlají pomocí řemene přitaženého přes bedra a slabiny. Mají široký nákrčník s pletenou smyčkou, za níž se jezdec přidržuje jednou rukou. Kůň se sedlá v úzké uličce, tam na něj jezdec nasedne, odtud je otevřenou brankou na pokyn vpuštěn do arény. Přitom prudce vyhazuje, neboť se chce zbavit tísnícího řemene a tím i jezdce. Jezdec se má v sedle udržet osm vteřin a je hodnocen podle stylu jízdy, pobízení koně tupými kolečkovými ostruhami a podle náklonu nad plecí. Pohyby jezdce mají být v souladu se skoky zvířete. Každý kovboj doufá, že na něj vyjde kůň, který vyhazuje rytmicky, protože to dává lepší naději na ohodnocení, než když kůň vyhazuje a kroutí se bez určitého rytmu. Tito koně se často chovají výhradně pro rodea a někteří z nich jsou stejně slavní jako jejich jezdci. I kůň se totiž hodnotí podle toho, jak vyhazuje.